Domů

VÝZVA VLÁDĚ ČR

Chceme jezdit vlakem bez bariér

Požadujeme závaznou koncepci celkového odstranění bariér při cestování vlakem s jasně určenými termíny dokončení.

Chceme jezdit vlakem bez bariér

Odesláním Vaší emailové adresy vyjadřujete souhlas s jejím užitím pro zasílání pravidelných informací o činnosti Asistence, o.p.s. Vaši emailovou adresu předáváme aplikaci Smartemailing, jejímž prostřednictvím informace posíláme.

**váš podpis**

4,516 podpisů

Sdílejte s Vašimi přáteli:

   

Nástupiště

76% nádraží má všechna nástupiště bariérová

Nádražní budovy

77% nádraží je bariérových včetně pokladen a čekáren

Vlaky

Kromě bariérových vlaků není reálně přístupná ani velká část tzv. bezbariérových vlaků např. z důvodu
nefunkčních plošin.

Systém objednávání

Cestující na vozíku se musí objednávat 24 až 48 hodin předem.


Lidé se zdravotním postižením se při cestování vlakem potýkají s celou řadou překážek, které jim neúměrně ztěžují život a často jízdu vlakem zcela znemožňují. Problémem není jen to, že většina vlakových souprav na českých kolejích je bariérová. Ani nízkopodlažní vlak nemusí totiž automaticky znamenat cestování bez bariér – bezbariérové totiž musí být i nástupiště a celé nádraží, aby ho mohl člověk s postižením vůbec využít.

Další překážkou znesnadňující cestování vlakem lidem s postižením je také složitý a nepřehledný systém objednávání nízkopodlažních vlaků a plošin. U většiny českých dopravců je nutné objednat nízkopodlažní spoj 24 hodin předem a v některých případech i 48. Pro běžné každodenní cestování vlakem je to krajně nepraktické. Dalším problémem je také fakt, že řada vlaků, které jsou označeny jako bezbariérové, ve skutečnosti bezbariérová není – často z důvodu rozbité či nepoužitelné plošiny. Vlakový personál také obvykle nedovede člověku s postižením adekvátně pomoci, neboť mu chybí náležité proškolení. Ochota zaměstnanců dopravních společností, personálu železničních stanic i náhodných kolemjdoucích bývá velká a lidé často nabízejí, že člověka na vozíku do vlaku či z vlaku vynesou. To se však pojí se značným rizikem, a proto toto řešení nepovažujeme za dlouhodobě přijatelné.

Nemůžeme se spokojit s tím, že podstatná část naší populace je kvůli svému zdravotnímu postižení vyloučena z možnosti plně využívat vlakovou dopravu. Vyzýváme vládu, aby vypracovala závaznou koncepci bezbariérového cestování vlakem a aby stanovila datum, ke kterému budou všechny vlakové spoje a železniční stanice přístupné pro všechny.

Asistence, o.p.s.
Erik Čipera
erik.cipera@asistence.org
4. 2. 2020

Příběhy

Václav Uher
Generic placeholder image

Pěkné pozdravení,

dovolte mi přispět svou troškou do mlýna a nabídnout k této iniciativě osobní pohled vozíčkáře. Vlakovou přepravu miluji. Oba moji rodiče celý život pracovali jako výpravčí, takže je součástí mé DNA.

Kvůli úrazu páteře ke svému životu používám elektrický vozík. Ze zdravotních důvodů neřídím auto, takže vlak zůstává jediným dopravním prostředkem, který mě vyveze z Prahy do vzdálenějších krajin Česka. Bohužel ne vždy na místa, kam bych potřeboval, ale pouze tam, kam je to možné. I toho si vážím, ale ruku na srdce, není to málo?

Často létám za sestrou do Španělska, kde pak jezdím vlakem sem a tam. Víte, co mě trápí, když sedím ve vlaku španělské státní společnosti Renfe a dívám se na ubíhající krajinu? Jsou to naše nepřístupné nádražní budovy, peróny a vlaky. Když v zahraničí vidím, co bychom získali, kdybychom i v České republice bezbariérovost vlakové přepravy jednou provždy vyřešili, mám chuť vzít do ruky krumpáč, kolečko a jít betonovat nástupiště. V tuto chvíli je to totiž tak, že když se vydám se svým elektrickým vozíkem vlakem do Blanska, píše se o tom v novinách. S integrací ve veřejné vlakové dopravě jsme to zatím daleko nedotáhli. Chápu, že není možné všechno změnit ihned, ale pojďme začít.

Hned teď se můžeme zlepšit třeba v používání toho, co už máme. Integrované plošiny. Dovolte krátký obraz z mé cesty (10. 8. 2019, Hranice na Moravě – Praha hl. n.). Je jedním z mnoha podobných, které jsem zažil já nebo někdo z mých přátel a známých.

Sedím v Ex 120, který je asi dvacet minut opožděný. Hádejte proč. Ano. Příčina je v dalším díle nekonečného seriálu “Modlíme se za plošinu”. Poradit si s fotbalovými fanoušky, kteří v kupé zapalují dýmovnice a z oken vyhazují prázdné láhve od kořalky, je pro průvodčího přijatelnější šichta než čelit něčemu tak zákeřnému, jako je nefunkčnost integrované plošiny. K poslušnosti ji nepřiměje domluva ani těžkooděnci. Přitom jen stojí a nic nedělá.

Tak to chodí. Průvodčí se pak musí celou cestu rozhlasem cestujícím omlouvat za vzniklé zpoždění a hanba fackuje i mě. Nevím, co s těmi integrovanými plošinami je, tak se nebudu pouštět do rad. Ale jedno bych doporučil. Zlepšit systém školení pověřených pracovníků, aby věděli, jak s plošinou zacházet. Velmi často to v akci bývá tak, že zprovoznění plošiny připomíná spíš zoufalou snahu vyřešit hlavolam než radost z fungování novodobých technologií. Všem teče pot z čela, tahají za páky, jsou nervóznější a nervóznější, pokus střídá omyl a souprava stojí. Je mi líto pracovníků drah, kteří jsou těmto situacím vystaveni, protože si nepamatuji, že bych se setkal s někým, kdo by se ke mně v takových chvílích přestal chovat profesionálně. Naopak, ti lidé se snaží, ale kvůli chybám v systému jsou jen součástí tragikomických scénářů.

Pojďme to změnit. Docilme toho, co je v moderních zemích běžné. Vozíčkáři, aby mohli jezdit tam, kam chtějí a potřebují, ne pouze do míst, kam se může. Aby nebyli v novinách, kdykoli se rozhodnou využít vlak k tomu, aby sami odjeli někam daleko. Zlepšeme také systém objednávání vlakové přepravy, ať i v tomto případě jsme jako španělští “minusvalidos”, kterým stačí na objednávku přepravy třicet minut. A v neposlední řadě mysleme také na pracovníky drah, aby nemuseli stírat pot z čela, kdykoli se na nástupišti objeví vozíčkář.

Tak do toho! Můžu nějak pomoct?

Začnu tím, že se teď podepíšu na vlakembezbarier.cz

Můžete také. Prosím, připojte se. Za sdílení děkujeme.

Kačka Morozová
Generic placeholder image

Jsem Kačka Morozová a pracuji v Praze ve firmě Newton Technologies. Čas od času chci jet navštívit rodiče do Písku, kde nemáme bezbariérové vlakové nádraží. Abych vůbec mohla jet bezbariérovým vlakem, musím si objednat bezbariérový vagón alespoň 24 hodin předem. Ale ani když si ho objednám, nemám záruku, že mi to schválí a že se s ním opravdu svezu. Párkrát se mi stalo, že mi museli posunout cestu třeba o hodinu, protože už vezli jiného vozíčkáře.

Objednání bezbariérového vlaku je ale bohužel jen začátek. Tím, že Písek, město s více než 30 tisíci obyvatel, nemá bezbariérové nádraží, jsou mou cílovou stanicí Strakonice, vzdálené od Písku 25 km. Dál se vlakem nedostanu, takže pro mě musí přijet rodiče autem. Z Prahy do Strakonic mi cesta trvá 3 hodiny a musím přestupovat v Plzni.

Při nástupech a výstupech občas nastávají další komplikace, zpravidla s plošinami. Je to taková sázka do loterie. Nikdy nevíte, jestli plošiny budou fungovat. Zbývá vám jen doufat. Většinou bývá problém technický, ale někdy se ukáže, že personál nemá zkušenosti, jak s plošinou zacházet.

I já chci jezdit vlakem bez bariér! Podepište výzvu vládě na www.vlakembezbarier.cz“

Michaela Skokanová
Generic placeholder image

Pravda je taková, že jsem na cestování vlakem rezignovala. Kromě jiného sebou život na vozíku nese velké nároky na schopnost předvídat, plánovat a kombinovat. Moje zkušenost je taková, že se to týká všech oblastí života.

O cestování to platí asi nejvíce a cestování vlakem nebo cestování mezi městy obecně. Vlakem jsem nejvíce cestovala v době, kdy jsem učila ve škole v Jedličkově ústavu. Chtěla jsem, aby děti věděly, že je to možné, aby měly vlastní zkušenost, jak cestování vlakem vypadá a co to vše obnáší.

  • Zjistit si, jestli tam, kam chci jet jede přístupný vlak a jestli na nádraží, kam přijedu bezpečně vystoupím a z nádraží budu moct odejít
  • Zjistit, jestli oficiálně uvedené informace aktuálně platí (plošina, výtah z nástupiště je toho času funkční, vlak má, nemá výluku…)
  • Mít i plán B (jak budu postupovat ve chvíli, kdy se na místě ukáže, že situace je jiná, než bylo odmluveno) – přijel jiný vlak, plošina ve vlaku nefunguje, nebo jí personál ještě nikdy nepoužíval a navrhuje, že to raději vyřešíme bez ní; pán, který měl zpřístupnit plošinu na nástupišti – má od ní klíče, už šel domů
  • A to vše minimálně 14 dní předem.

Po mnoha zkušenostech jsem si to pro sebe uzavřela tak, že cestování vlakem má sice své kouzlo, ale množství energie, které musím vynaložit je takové, že při plánování svých cest s variantou vlaku vlastně už ani neoperuji. A to přestože by to mohl být v mnoha ohledech svobodnější, ekonomičtější i odpovědnější způsob cestování. O atmosféře nemluvě. Ovšem za předpokladu, že přestane platit to, co jsem popsala výše.

Kuba Neubert
Generic placeholder image

Cestování vlakem by mělo být pro všechny… Ale není.

Povím Vám jednu krásnou vzpomínku na cestu vlakem do Vídně. Přišli jsme jednoho brzkého letního rána s mojí milovanou ženou Milli a asistentem na Hlavní nádraží a vyhledali jsme náš “bezbarierový” vlak. Již z dálky bylo vidět průvodčího, který dopíjel svoji ranní kávu. Hned jak nás zaregistroval, jeho barva v obličeji se rázem několikrát velmi zásadně proměnila. Zbledl, zčervenal a zase zbledl. Rozklepala se mu ruka, ve které křečovitě svíral kávu. Když jsme chtěli do vlaku nastoupit, bylo nám tímto nádražním pracovníkem sděleno, že vlak plošinu sice má, je plně funkční, ale on, který je jediný, jež by mohl plošinu ovládat, “bude mít kurz ovládání plošiny až příští týden.” Když jsem se otázal, zdali by nebylo možné, aby mě do vlaku naložili pomocí mechanické plošiny jiní pracovníci, bylo mi sděleno, že by to byla určitě možnost, ale že teď v 5 hodin ráno určitě nikoho nesežene. Naštěstí jsem měl s sebou silného asistenta, který mě v náručí vznesl do vlaku a moje žena velmi zručně a zkušeně vynesla můj mechanický vozík na palubu, kde jsem se na něj opět posadil. A vyrazili jsme zvesela směr Vídeň.

Cestou jsem usilovně přemýšlel, jak bude probíhat můj výstup z vlaku na nádraží ve Vídni.

Po zkušenostech z Čech jsem se jal prostřednictvím své manželky zkontaktovat posádku vlaku, která se na hranicích proměnila za rakouské usměvavé pracovníky. Žena po chvíli přišla s poněkud palčivým úsměvem na tváři a sdělila mi, že se paní průvodčí divila, na co se ptá. Milli jen slušně chtěla paní připomenout, že budu potřebovat na výstup s vozíkem plošinu. Pro rakouskou pracovnici drah to byla naprostá samozřejmost a dokonce s plošinou uměla bravurně. Přístup ke mě jako k člověku na vozíku se rázem změnil a byl naprosto odlišný. Příjezdem do Vídně začalo vše fungovat tak, jak má. Stejný vlak, stejná plošina, ovšem jiní lidé a jiný přístup, včetně na hranicích doplněného mýdla na toaletách, s novým a nepotrhaným toaletním papírem. Mimochodem, když jsme se české průvodčí ještě v Čechách ptali na mýdlo, vysmála se nám do očí. Pobyt ve Vídni jsme si pak náležitě užili, včetně prostorných a nezapáchajících bezbarierových toalet, výtahů a veřejné dopravy.“

Jiří Holzmann
Generic placeholder image

Cestování vlakem využívám opravdu zřídka. Bydlím v Uhříněvsi a vlakem bych mohl být v centru za 15 minut. Po několika nezdarech s nefungující plošinou ve vlaku jsem ale od této romantické myšlenky ustoupil. Cestuji raději autobusem a metrem. Trvá to cca 40 minut, ale je to najisto. Za svůj život jsem nezažil jedinou přepravu vlakem, aby to nebyl adrenalin. Od cestování v legendárním „dobytčáku“ po zrušené přepravy od dopravce s vysvětlením, že není v jejich kapacitě mne přepravit. Bohužel po době temna v bezbariérovosti vlaků se to světlo na konci tunelu hledá a hledat bude těžko.

Nina Křehotová
Generic placeholder image

Moje zážitky při cestování vlakem na vozíku? 🤔 Jsou pestré, řekla bych.

Vlastně nemám moc dobrou zkušenost. Teda ne s přepravci.

Jezdila jsem převážně s jednou konkrétní společností (ČD), protože v místě a čase, kdy jsem potřebovala, nebylo na výběr z jiných. Když chce vozíčkář jet vlakem (alespoň s touto konkrétní společností), tak se musí objednat 48 hodin předem. Pak musí vyčkat, zda mu přijde potvrzení, že se cesty může skutečně zúčastnit. (čert vem spontánnost a plutí si s životem, že jo). Každých 14 dní to bylo tak, že 48 hodin předem objednávám; vyčkávám potvrzovacího mailu; a v daný den přicházím na nádraží 15 minut předem, abych se znova ohlásila, že skutečně jedu, abych….no abych koukala na průvodčího, jak dovádí s integrovanou plošinou, která je zabudovaná přímo ve vlaku. Tenkrát to byly cesty z Opavy do Prahy a zpět. Jezdila jsem každých 14 dní do Motola na onkologii, na biologickou léčbu. Ráno tam a odpoledne zpět. Tedy ráno v Opavě nastoupit do vlaku; v Praze z něj vystoupit. Odpoledne pak nastoupit v Praze do vlaku a v Opavě z něj vystoupit. To tedy vyžadovalo použití vlakové plošiny čtyřikrát za den. Všechno muselo být vždy včas objednané a potvrzené; samozřejmě. V Opavě jsem bydlela zhruba dva roky. Ne vždy jsem jezdila vlakem, přesto…cest bylo nespočet a víte, kolikrát ta plošina fungovala? Dělala jsem si čárky, kdykoliv se to podařilo zprovoznit. Jednou, přátelé. Jen jednou. A to skutečně není mnoho.

Nemohu říct, že by se průvodčí nesnažili. Snažili. Dělali a zkoušeli všechno možné, ale plošina jen pípala a pípala. Šli na to rozumem i silou. Někteří si říkali, že když to nepůjde silou, tak to půjde ještě větší silou. Nezáviděla jsem jim tu situaci. Ale ani sobě ne a ani ostatním cestujícím. Po několika marných pokusech vždy jen řekli, že mě vynesou a naloží do vlaku ručně. Což jsem nechtěla. Potřebovala jsem, aby se s tím naučili. Věděla jsem, že budu jezdit vlakem často a že je potřeba si to osahat, vyzkoušet. Proč nechodí na školení? Proč si to nevyzkouší dopředu, když vědí, že vlak si objednal vozíčkář? Proč se nepodívají na návod? Proč se tedy člověk musí objednávat dopředu?

Často jsem přemýšlela nad tím, že mě v náruči sice vynést mohou (protože jsem malá a skladná), ale co větší lidé? A co lidé na elektrických vozících? Přiznávám, že většinou to dopadlo skutečně tak, že jsem se nakonec nechala vynést v náruči, protože to prostě jinak nešlo. Při každé cestě jsme nabrali nemalé zpoždění. Jeden průvodčí se na mě rozzlobil, že kvůli mně přijde o prémie, protože jsme nabrali obrovské zpoždění. Několik z těch průvodčích se na mě pak dívalo stylem, že je fakt otravuju. Když už se cítí špatně oni, tak ať se cítím špatně i já; logicky!

A každý, úplně každý ve vlaku věděl, že zpoždění jsme nabrali kvůli tomu, že ve vlaku cestuje vozíčkář.

Vlastně doteď nevím, proč se to tak dělo. Jestli skutečně některé ty plošiny nefungují nebo jde jen o to, že průvodčí nemají školení a kvalifikaci. Znám tolik příběhů o vozíčkářích a vlacích. Také jsem se svezla ve vagónu s poštou; to zná asi taky každý druhý vozíčkář.

Ale nechci jen kritizovat. Je super, že když už se člověk do vagónu dostane, tak má možnost využít bezbariérové wc (to mi při těch čtyřhodinových cestách přišlo hodně vhod). Každopádně další zlepšení je jistě možné. Vím, že existují i přepravci, jejichž služby si chválí nejeden vozíčkář. Vím, že jednou přijde doba, kdy bude i cestování vlakem možné a přístupné pro všechny (i maminky s kočárky to jistě ocení). Půjde to. Věřím. Hezky krůček po krůčku. Vlak po vlaku. Stanice po stanici.

Co můžeme udělat my? Požádat vládu ČR, aby se v tom začala více angažovat. Cestování vlakem má přece tolik výhod. Tedy může mít.

Já začnu tím, že podepíšu tuhle výzvu pro vládu ČR.

Můžete také podepsat? Prosím pěkně. A sdílet?

Tedy jestli to s vámi rezonuje 🙂

Moc děkujeme 🙏